Kapitola dvanáctá - pomostní umělec Džejkej

12. června 2010 v 12:23 | Džejkej |  Džejkejův průvodce po galaxii
Občas to doma prostě nejde vydržet. Kdo by to neznal. No a tehdy je čas vyrazit ven. Bloudit ulicemi bez předem jasného cíle a cesty. Tak jsem šel včera bloudit i já. Abych si to však zpestřil, vzal jsem vyvenčit svou akustiku.

Bylo něco po osmé a já se vydal na cestu. Stále bylo děsné vedro. Takové, že samo slunce muselo pomalu zalézt za obzor. Toho jsem byl svědkem na své první zastávce na lavičce u řeky nesoucí stejné jméno, jaké mé rodné město.... náhoda? Eeeeh... ne. To je ale fuk. Po krátké zastávce jsem se vydal zase dál. Rozhodl jsem se, že půjdu podél řeky směrem na... mám pocit severozápad.


Kráčel jsem dlouho. Kráčel a kráčel až jsem se ocitl skoro až u našich městských sadů. Odtud se však linuly zvláštní zvuky pochybné muziky, která by nadchla nejednoho epileptika natolik, že by se nekontrolovatelně svíjel v křečovitém tanci.... nebo záchvatu, to je fuk. Proto jsem si vzpomněl na základní školu, kde nás jednou za čas učili pochod i s tím praktickým "čééélééém vzad!" a nácvik provedl.


Opět mě čekala dlouhá cesta... vlastně ještě delší, páč u lavičky, kde jsem měl první zastávku jsem pokračoval dál druhým směrem... tam to bylo ještě delší. Nakonec jsem došel až k mostu, který vede přes řeku a pokračuje směrem k takovému tomu ošklivému řetězci obchodů začínající na T a končící na ESCO. Prošel jsem dál a už cíleně jsem se nasměroval na jedno místo, kde jsem si chtěl chvíli sednout. Je to takové mírně zapadlé místo, ale ne zase moc zapadlé, které má svojí... no.. dá se říct romantiku. Je jím most přes železnici, vedoucí do Kylešovic.


Konečně jsem byl tam. Cíl! Radostně jsem vyšpapal pár schodů a sedl si, vítězoslavně si zapalujíc cigaretku (a je to venku). Poté už mi nic nebránilo vytáhnout kytaru a prohrábnout jí struny. Idylka zapadlého, zanedbaného místa a té železnice s projíždějícími vlaky mě přímo nutily hrát spíše takové ty protest songy a podobně punkově založené věci. Tím se sice docela zredukoval počet songů k zahrání, avšak nic mi nebránilo, dát si je několikrát, no ni?


Jak jsem tak hrál, prošlo (projelo na kole) několik lidí. Většina z nich si mě ani nevšímala (nebo dělala, že si mě nevšímá). Ale byli i tací, jejichž stíny z protilehlé lampy promítaly stojící siluety, které si alespoň na chvilku kousek poslechli. To mě svým způsobem potěšilo i znervóznělo, takže jsem zahrál něco špatně s přeřekama atp. Nicméně pohoda. Když už bylo pozdě, zahrál jsem naposled svůj song "Víra" a vstal. Všiml jsem si dvou chalánů, kteří se pochechtávali na tomto mostě. Mohli alespoň zatleskat. No co, já už to bez toho přežiju.


Musím říct, že to bylo fajn. Akustika byla úplně ideální pro to co jsem tam hrál a celá atmosféra čupr! Nejspíš si to brzy zopáknu.


Váš pomostní umělec - Džejkej...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lenka Krušinová Lenka Krušinová | Web | 13. června 2010 v 1:20 | Reagovat

Takže nejsem blázen, když se svou kytarou chodím taky na procházky? Anebo existuje takových blázná víc :-D

2 J. K. Herman J. K. Herman | E-mail | Web | 13. června 2010 v 8:36 | Reagovat

Hehe... útěchou pro nás může být i to, že jsem cestou domů potkal bandu v jednom parčíku, kteří si taky vdrnkávali cosik na kytaru...  Bylo to takové to pomalé vydrnkávání které mi děsně připomělo nějaký hippy sjezd. Nicméně musím uznat, že vzduchem se žádná vůně 'kvítí' nešířila... :-)

3 Lenka Krušinová Lenka Krušinová | 13. června 2010 v 9:43 | Reagovat

:D Aspoň, že tak...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama