Kapitola třináctá - Džejkej hloubající

17. června 2010 v 0:10 | Džejkej |  Džejkejův průvodce po galaxii
Jsou příběhy, které vás zaujmou. Příběhy, které se vám líbí. Příběhy, které vás chytí za srdce. No a někde nad těmito všemi se nachází jeden další příběh - příběh Foresta Gumpa.

(na obrázek není čas ani nálada)

Dnes (nebo včera, podle toho, jak rychle to stihnu sepsat) jsem měl po dlouhé době možnost tento příběh opět shlédnout. A to hned na plátně, v rámci akce mého rodného města. Kdo tento film někdy viděl, jistě mi dá za pravdu, že se v něm skrývá cosi magického. Cosi, co vás s touto postavou spojí a vy si přejete poslouchat, jak vypráví o svém životě pohledem jiným, než jakým se dívá na ten svůj většina lidí.


Nechci se v tomto článku zabývat výpisem oblíbených hlášek, či komentováním filmu jako takového. Chci se spíše sám sebe zeptat, čím je tanto film tak poutavý. Je to právě tento 'nevinný' pohled na svět. Je vzácnost vidět a slyšet, jak někdo vypráví o svém životě, aniž by zbytečně vyzdvihoval své zásluhy nebo činy. Bez sebemenší potřeby vyzdvihovat svoje ego. Je to snad proto, že když si vše patřičně nepřikreslíte, nemůžete vzbudit sebemenší obdiv? Těžko soudit, protože neznám asi nikoho, kdo by byl v tomto ohledu jako Forest a nebyl hlavní filmovou postavou.


Na této promítací akci jsem také mohl vidět, co je dnes zřejmě 'in' a co 'frčí'. Myslím teď lidské chování. Protože jsem sledoval film sám, mohl jsem pozorně vnímat své okolí. Tedy spíše než 'mohl' jsem to dělat musel. Bezohlednost některých lidí totiž způsobila, že zvuková stopa byla zvětšiny překryta hulákáním a přehnaně hlasitým vybavováním přítomných lidí. Velký podíl na tom mělo to, že jsem seděl spíše v zadní části, ale i tak - přišel jsme si užít film a ne poslouchat o tom, jak se někdo 'zřídil' na poslední akci a nalil do sebe 8 panáků (které následně pečlivě výjmenoval dostatečně nahlas, aby si rádius deseti metrů udělal představu, jaký je to 'frajer'). Sledování zad lidí, kteří se přišli evidentně jen vybavovat s 'kamarády' také nebylo zrovna mým přáním.


I přes tyto nepříznivé vlivy jsem se odhodlal vytrvat až do samého konce příběhu. Musím ovšem říct, že jen málokterý film by si zasloužil v takovýchto podmínkách mou pozornost a vůli. Tento byl jedním z nich. Překousl jsem tedy i ironický potlesk a jásání opilé skupiny mladých hochů a slečen na konci filmu.


Chtěl jsem shlédnout závěrečné titulky až do konce, avšak pořadatelé byli zjevně názoru, že titulky jsou věc zbytečná, že nikoho nezajímá, kdo se čím na filmu podílel a že lidé si nechtějí vychutnat hudbu, která zážitek prohloubí (i když by byla slyšet jen velmi špatně). Nu co. Vydal jsem se tedy domů. Cestou jsem se ještě podíval na oblohu, místy zahalenou mraky a pokochal se chvilku tou krásnou nedotknutelností hvězd. Pak jsem, snad z nějaké symboliky, běžel až domů.


Na tomto místě bych mohl napsat o tom, jak mě ten film donutil zamyslet se nad svým životem a jeho smyslem. Nad tím, jak je oproti tomu Forestovému nenaplněný. Ale vím, že je to zbytečné a je to jen chvilkový stav, který mě (bohužel) zítra přejde. Proberu se zas do dalšího dne nějakého pro svět bezvýznamného kreativisty, který touží po slávě a stává se tak jen dalším sebestředným tělesem v tomhle (s prominutím) podělaným světě.


Váš mírně depresivně naladěný Džejkej...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama