Kapitola dvacátá-druhá - Než se naděješ, je tu naděje!

26. září 2010 v 15:42 | Džejkej |  Džejkejův průvodce po galaxii
Páč jsem vás dlouho neobšťastnil jedním ze svých každodenních zážitkovo-citových výlevů, hned tak učiním a obeznámím vás se svou dnešní nespontální procházkou. A pro rejpaly - nebojte se. Jak se na závěr dozvíte, něco málo to s týdenním tématem společného má... :-)


Tak nějak jsem měl náladu projít se ven. No a díky jednomu z pravidel pana Haluzáka mě zrovna napsal spolužák - shodou okolností také kamarád (náááhoda?), jestli se nejdu provětrat na nádro, odkud vyrážel do jiných koutů (teď nemyslím Kravaře-Kouty... i když nějakým tím směrem vlastně skutečně jel...). No zkrátka jsem se tedy vydal na procházku. Šel jsem a pršelo. Pršelo tak středně intenzivně. A bubliny tvořící se na kalužích prozrazovaly, že bude pršet dlouho. Protože jsem za těch několik let, co jej nepoužívám pomalu zapomněl, o co jde, nevzal jsem si jej. Koho?... no deštník přeci. Tak jsem za nějakou tu dobu dorazil na místo, jako správný rebel přešel přes koleje, na posledních se málem zabil, předvedivší hotové taneční číslo alá zachycený pád a setkal se s tím pankerem. Nebo pankáčem? Ono to je asi fuk...


Krásně propršený den jsme společně ovoněli tabákovým dýmem a po nějaké té chvilce strávené konverzací jsme se rozloučili. On odešel na vlak a já... domů. Šel jsem po ulici vedoucí z nádraží a vtom jsem ji spatřil! Musela to být ona, protože kdo jiný by to byl. Kdyby můj život byl film, bylo by to to místo, kde by se diváci užasle dívali na tu scénu, zažraně poslouchajíc tu ohranou hudbu v pozadí. Stál tam autobus, jehož skla byla zamlžená. Až na pár míst, které si pasažéři odmlžili svými prokřehlými dlaněmi. A za jedním takovým místem jsem právě JI spatřil. Seděla tam v bledě modré bundě a nevím jestli jsem si to jen namlouval, nebo se skutečně dívala mým směrem. A opět - nevím jestli jsem si to jen namlouval, nebo se skutečně usmívala. Vykolejen touto skutečností jsem tychle a takticky odvrátil pohled. Rázem jsme si však uvědomil, že to nebylo zrovna nejtaktičtější. Proto jsem pomalu sjel pohledem opět na ni. Stále tam byla. A stále se usmívala. Chvíli jsem pohled opětoval, ale pak ve mě zase ten roztěkaný Karel škubl a já se podíval opět bokem. Po několika opakováních, kdy se poměr hledění na ní a mimo vyrovnával, až se zinvertoval (šílené slovo, které sjem beztak napsal blbě) jsem stanul pohledem už pouze na ní. Taky jsem se usmíval. Potom se autobus rozlej a já pořád hleděl na to místo, kde před chvílí byla. Já vám říkám, že to prostě musela být ONA! A jestli ne, tak mě alespoň může hřát ten pocit, že si to myslím. Vím, že jí asi nikdá více neuvidím. Vlastně jsem ji ani pořádně neviděl, ale z nějakého důvodu mi to zvedlo náladu. Mám rád takovéto neznámé setkání.


S tímto hřejivým pocitem jsem se tedy vydal až sem - domů. Teď tu sedím a čekám na večer, kdy zase vyrazím mezi lidi a ve chmelovém opojení budu očekávat její příchod. A nebo příchod někoho úplně jiného, protože nikdy nemůžeme vědět, kdo nám skříží (nebo zkříží?) cestu. A to je na životě to krásné. Ne to čekání... ale ta NADĚJE! (čímž se dostávám k onomu týdennímu tématu).


Tak se mějte a pamatujte, že než se nadějete, je tu naděje...
Váš Džejkej
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama