Červenec 2011

Nastíněno Vesmírem

26. července 2011 v 13:10 | Džejkej |  Halucinační všehochuť
Silueta schouleného človíčka,
jen dvě malé světýlka v očích.
Sluneční paprsky.
Odražené od očí, měsíce a taky orbitální družice pochybného původu.

Silueta paneláku v opuštěné čtvrti,
zahalena tmou, smogem a kouřem z cigarety.
Lampy už rezignovaly a žijou si svým vlastním mechanickým životem.
Možná už zemřely a jejich mrtvá těla se tyčí jako vlastní pomníky.
Možná stále žijou schouleni do svých konstrukcí.
Možná plánují svůj velký a tichý puč.
A možná, možná jsou to pořád jenom lampy.

Něco ho k tomu místu přitahovalo.
Zvědavost, láska, nebo snad jen blbá gravitace.
Vesmír se mu smál tak hlasitě.
Hlasitě a tajemně.
Něco mu šeptal.

Pak se bytost narovnala a naslouchala mu.
Nevěděla proč, věděla jen, že je to správné.
Být tady - sama. Opuštěná, stejně jako ten panelák a nebo lampy.
Pak se zase skrčila a usla.

Sny se nedostavovaly.
Jen ticho,
tma.
Ani ty oči už neměly co odrážet. Možná jen vzpomínky.
Vzpomínky na svět, jaký už neexistuje.
Vzpomínky, které jediné zůstávají navěky.
Které nás dohánějí,
kterým se snažíme utéct.
Ale když se probereme, stále jsou s námi.

Skrčená bytost se pousmála.
Měsíc se schoval za mraky a ona vyhrála.
Všechny stíny byly pryč.
A i když věděla, že se ráno zase vrátí,
stíny samy netušili, že ona už tu dávno nebude.

A to jí tak těšilo.
To, a taky ta pomalu dohořívající cigareta...

Útržek třetí: Nenávist

9. července 2011 v 2:32 | Džejkej |  Vybledlé útržky
Nenávidím...
Nenávidíš co?
To není důležité!
Jak by to nemohlo být důležité?
Prostě není.
Takže nenávidíš vlastně všechno.
Jo!
Vlastně...
všechno ne...