Listopad 2011

Nekonečný příběh bez začátku

30. listopadu 2011 v 16:43 | Džejkej |  Halucinační všehochuť

Vítr byl silnější než jindy. Hrál na koruny stromů, jako na nějaký hudební nástroj. A nutno uznat, že to znělo docela dramaticky. Za takovou hudbu by se nestyděl ani symfonický orchestr. Jestli měl ten Vítr nějaké myšlenky, nejspíš ho teď mrzelo, že neměl po ruce nějakou tužku a kus papíru, aby si tu melodii mohl zapsat. i když mnohem pravděpodobněji ho spíš mrzelo, že vlastně nemá ani ty ruce, kterýma by si to zaznamenal.

<Nebavíměvymýšletjména> se potácel vyšlapanou pěšinou podél lesa a třásl se zimou. Měl sice kabát, ale na tom se pomalu podepisoval čas. Konkrétně se podepsal velkou trhlinou pod rukávem, rozpáraným šněrováním a několika dalšími prodřenými místy. Někdo by řekl, že ho může hřát mládí nebo láska, ale on už dávno pochopil, že tohle říkají jen staří samotáři, krčící se v teple u kamen. Snažil se tedy chlad nevnímat a soustředil se jen na svoje kroky. Už to nemohlo být dál než deset minut chůze. Když vzal v potaz to, že jeho současný pohyb se k něčemu, co by se dalo nazvat 'chůzí' jen pomalu blížil, dohodl se sám se sebou na dvojnásobném čase.
Byl naštvaný sám na sebe, ale jak už to tak u lidí bývá, ve skutečnosti v duchu nadával komukoli jinému, jen ne sám sobě.
Osmnáct minut... už to nemůže být víc jak osmnáct minut.